Otevřený domov – nový styl života.

Veerle Wenes – galeristka, Antwerpy (Belgie)

V roce 2009, při brouzdání na internetu, narazila Veerle na téměř nedotčenou nemovitost v srdci historického centra Antwerp. Tam, kde by si většina lidí pomyslela, že je to nemožné - dvě budovy v havarijním stavu, architektonicky naprosto odlišné - Veerle viděla potenciál pro nový způsob života. S pomocí svého muže Boba Christiaense a architekta Barta Lense se rozhodla spojit tyto dvě budovy a vytvořit domov, kde propojuje svou práci s domácností. Betonový modernismus galerie a tradiční evropská architektura jejího domu dnes existují v estetickém souladu propojené betonovou podlahou a okny vysokými až do stropu.

Nikoho nepřekvapí, že je Veerle vystudovaná architektka. Kdo jiný by také mohl vymyslet velkolepé světlem naplněné atrium, které spojuje syrově betonovou uměleckou galerii s jejím domovem, bývalým ateliérem z 19. století? Mezi těmito dvěma budovami je jen málo odlišností a jejich linie se v prostoru galerie dále rozostřují. Domov Veerle, proslulý obnovováním uměleckých disciplín a tvorbou různých objektů, působí jako moderní salón – prostor, kde se u kuchyňského stolu uzavírají obchody, ale slouží i k zábavě.

Architekturu jste studovala v Cannes. Jak jste se nakonec stala galeristkou v Antwerpách?
Architektura je jednou z nejdůležitějších uměleckých forem, ale pro mne je z hlediska tvorby příliš pomalá. Mám ráda, když se věci rychle ubírají kupředu! Proto jsem se přeorientovala na grafický design a komunikace, kde jsme museli být kreativní velmi rychle. Museli jsme zjistit, jaká je situace, a na základě toho vytvořit základní koncepty. Představy byly pro mne mnohem důležitější než jakákoli námi vytvořená reklama.

Dvacet let jste měla společnost zaměřenou na design a komunikace, jak jste se dostala z reklamy k umění?
Jsem člověk, který se řídí svou intuicí a jedná velmi rychle, takže když jsem byla požádána, abych zorganizovala výstavu, cítila jsem se jako v nebi. Nebyla jsem v oboru známá, ale mohla jsem jednat s řediteli uměleckých a designových muzeí. Do té doby nikdy nevystavovali společně a poté také ne. Získali jsme práce 40 umělců a designérů ze dvou muzeí, což byla úžasná kombinace těchto dvou disciplín!

Propojování disciplín se pro vás a vaši galerii stalo typickým rysem. Myslíte si, že se tato výstava odstartovala váš posun ke kurátorské kariéře?
V té době jsem si myslela, že pokud bych své povolání měnila, začala bych pracovat nezávisle, s kreativci. Když pracujete v odvětví komunikací, vaše kreativita se směřuje na prodej produktů těch, kdo vás platí. Tak naše společnost pracuje. Po dvaceti letech jsem měla zájem dělat něco, v čem bych nebyla závislá na jiných. V oblasti, kde bych nebyla závislá na klientech nebo penězích.

A tím byla galerie?
Hned od začátku jsem nechtěla, aby Valerie Traan představovala jen ‘uměleckou galerii,’ protože si myslím, že máme dostatek dobrých galerií. Nechtěla jsem mít třináctou ‘docela dobrou’ uměleckou galerii. V mé profesi je důležitý design a architektura, ale i umění je velmi významné. Proto jsem se rozhodla pro galerii s podtitulkem ‘Předměty a objekty.’ Z mého pohledu by předměty měly vyprávět příběh, jinak by je nemělo smysl vystavovat.

Jak se rozhodujete, kdo a co by měl v galerii vystavovat?
Vždy jsem si vybírala věci, u kterých jsem cítila, že jsou tím pravým. Každá výstava je pro mne stejně důležitá jako ta další. Když zahajuji výstavu nebo spolupráci s designérem, architektem nebo umělcem, je to vždy proto, že cítím, že je to dobrá kombinace.

Takže dobrá kombinace je známkou úspěchu?
Úspěch je velmi relativní. Úspěch je to, co cítíte po ukončení výstavy. I když z výstavy nic neprodáte, přesto můžete mít pocit, že to byla úspěšná spolupráce lidí, úspěšné setkání, úspěšný pocit a úspěšný příběh. Vzhledem k tomu, že už mám nějaký věk, důvody existence mé galerie jsou jiné, než by byly u někoho, komu je třicet.

Vzhledem k vaší životní a pracovní situaci, řekla byste, že žijete především veřejný život?
Jsem člověk, který je velmi opatrný na své soukromí. Ale když je galerie otevřená, lidé mohou přicházet a zhlédnout vše! Možná proto jsem se rozhodla začít ve chvíli, kdy jsme tento prostor našli, ne později. Protože jsem také chtěla ty správné prostory.

Proč jste si zvolila místo pro svou galerii v Antwerpách, a nikoli v Gentu, kde jste původně sídlila?
Můj muž žije v Antwerpách. A nevím, jestli to víte, ale s někým, kdo je z Antwerp, nepohnete! Někdy si říkám, že by bylo lepší mít galerii v Bruselu nebo Paříži, ale to by zase nastaly jiné problémy. Náklady na život v Paříži jsou vysoké. Když žijete v Bruselu, nemůžete žít v tak obrovských prostorách. Takže si myslím, že Antwerpy byly pragmatickým rozhodnutím, které jsem učinila z lásky.

Láska je krásný důvod, proč se usadit kdekoliv! Mohla byste nám něco málo povyprávět o historii těchto budov?
Prostor galerie byl velkou předváděcí plochou pro nábytek a tento prostor byl ateliérem pro jeptišky. Vyráběly zde podprsenky. Představte si to, jeptišky vyrábějící podprsenky! Byla to dílna, ale my ji zrenovovali a vytvořili z ní domov. Prostory galerie jsme vybudovali v roce 1979 v naprostém kontrastu s klasickým příkladem betonového modernismu.

Opravdu vyzařují propojenost. Očividně jste před nastěhováním provedli radikální renovace?
Spolupracovali jsme s naším přítelem, architektem Bartem Lensem, který nám pomohl tyto dvě budovy spojit moderním a příjemným způsobem. Od chvíle, kdy jsme ty prostory uviděli, nám bylo hned jasné, že chceme žít v zadní části domu a vpředu mít galerii.

Která z místností ve vašem domě je nejdůležitější?
Kuchyň. Tam jsem v podstatě pořád. Je to má kancelář, jíme tady – s rodinou, přáteli. Kuchyň je pro nás ten nejdůležitější prostor.

Takže kuchyňský stůl v jeho nejrůznějších ztělesněních je srdcem vašeho domova?
Ano. Pořád jsme zde, okolo tohoto stolu. Dobré jídlo je velmi důležité. Myslím si, že lidé, kteří pracují v gastronomii, nemyslím špičkovou gastronomii, ale výrobu jídla na předměstí, jsou opravdu důležití. To, co dělají, je nejen nový trend nebo produkt, je to budoucnost. Proto je stůl jednou z nejdůležitějších částí domácnosti, protože tvoří součást této budoucnosti.

Vaši kariéru postupně obohatilo mnoho kreativních aktivit, myslíte si, že povolání galeristky je vaším posledním?
Někdy si říkám, že bych měla dělat něco jiného. Ale když začnete s něčím, co se vám hezky rozběhne, měli byste v tom pokračovat. Možná se to dá říci i lépe! Nemůžete říct stop, protože pak byste se určitě zastavili. Někdy je toho na vás moc. Když jste jste úspěšní, práce vám přibývá. Ale ta práce, to je přesně to, proč jste to všechno dělali!